Aby nebyly pochybnosti – nejsem epidemiolog, ani lékař. Tak, kde beru tu drzost psát o očkování a covidu?  Koncem roku 2006 mne Evropské Pacientské Fórum nominovalo do ECDC Advisory Forum jako zástupce evropských pacientů. Mám podezření, že nenašli v pacientských organizacích „východního bloku“ nikoho jiného, kdo by se slušně domluvil anglicky a létat do Stockholmu zase není tak atraktivní, jako kdyby to byla třebas Paříž. Kolem zasedacího stolu bych ne-epidemiology spočítala na prstech. V mém věku, i před patnácti léty, sedět někde na ozdobu a usmívat se, by bylo asi hodně trapné. Nezbylo nic jiného než číst materiály na schůze, pozorně naslouchat a klást otázky hlavně z logistiky pandemie, které by mohly zajímat laickou veřejnost. Myslím, že za deset let, než jsem rezignovala, jsem si z toho přece jen něco odnesla.

Během let jsem tady zažila několik diskusí o očkování a pokaždé mne překvapili odpůrci očkování svým neoblomným odporem a odmítáním argumentů nebo dialogu o historii prospěšnosti očkování. Navíc, vědomi si „své pravdy“ se ukázali jako velice aktivní a neúnavní na sociálních sítích. Jasně, po bitvě je každý generál a na pandemii tohoto rozměru nemohl být nikdo plně připraven. Česká veřejnost byla na začátku v minulém roce překvapivě ochotna přijímat vládní opatření a spolupracovat v boji s pandemií.

Tak proč to nadšení opadlo? Myslím, že v první řade místo toho, aby diskuse a informace byly otázkou ochrany veřejného zdraví, se z covidu a ze všeho co s tím souvisí stalo politikum. Volby byly sice dost daleko, ale politici myslí napřed a strašit veřejnost realitou, že se na covid umírá, není ve volebním programu žádné strany. Nejhorší je, že proti nebezpečí covidu mluvil kdokoliv – bez ohledu na odbornou kvalifikaci-  komu v mylné představě o vyváženosti názorů média poskytovala vysílací čas a prostor. Když odborníci a rádoby odborníci se z důvodů ne všem jasných nemohli shodnout na jednotném názoru a hlase, jak se v tom měla vyznat veřejnost a komu měla věřit?

Člověk by měl dojem, že dnes pacientské organizace a pacienti spolurozhodují o všem, co se děje v zdravotnictví. Připadlo mi logické se těch ohrožených chronických pacientů a seniorů koncem října zeptat prostřednictvím jejich organizací, jestli vůbec a kým se chtějí nechat očkovat. Při několika stovkách pacientských a seniorských organizací to snad mohlo pomoci při plánování strategie očkování. Navrhla jsem tento postup hlavní hygieničce a náměstkyni ministra zdravotnictví MUDr. Rážové, které to připadlo jako celkem dobrý nápad. Pátrat po tom, proč ne, by bylo stejně tak zbytečné, jako hledat koho na MZ napadlo, že injekční stříkačka držená rukou v gumové rukavici, kterou používáme přinejlepším na čištění koupelny, by nadchla veřejnost, aby se překotně hlásila na očkování. Dnes můžu jenom spekulovat, jestli by to zkrátilo dobu čekání ambulantních praktiků na dodávky vakcíny. Chápu, že na počátku bylo nejdůležitější v mezinárodním konkurenčním boji zabezpečit dodávky vakcín a zdravotnických materiálů, ale nějak se pozapomnělo na recipienty.

Místo toho se podle amerického vzoru rozhodovalo o očkovacích megacentrech. V USA zájemci o očkování přijíždějí v několika proudech a ani nevystoupí z auta. Jde to rychle a pohodlně. Přes tam za posledních 15 měsíců zemřelo na covid přes 450 000 seniorů a 96 procent z nich bylo neočkovaných.

Tady se většina důchodců může ke svému lékaři dopravit sama, ale do očkovacích center museli dojíždět veřejnou dopravou s obavami, že se cestou ještě nakazí.  A zatímco MUDr. Šonka vyjednával, aby praktici v ambulancích mohli konečně začít očkovat, sociální sítě usilovně produkovaly hoaxy a zprávy o jejich škodlivosti. Některé konspirační teorie jsou fascinující tím, že se vždycky najde někdo, kdo jim uvěří. Může někdo věřit, že ve vakcíně jsou čipy, které nás mají soustavně kontrolovat? Položil si někdo otázku, jestli je tak důležitý, aby Sorose a spol. zajímalo sledovat, co kdo dělá a kudy se pohybuje? A kdyby náhodou ano, stačí se podívat na sociální sítě. Žádný lék není pro všechny a bez vedlejších účinků. Myslím, že MZ podcenilo houževnatost odpůrců vakcín, když se snažilo dost povrchně vyvracet některé teorie, které mohli laikům připadat, že je skutečně píšou odborníci lékaři.  Ke cti ministra Blatného slouží, že jedna taková webová stránka o dezinformacích zmizela z webu MZ pár hodin po tom, co jsem ho na ni upozornila emailem. V době navýšeného užívání internetu napříč věkovými skupinami „anti-teorie“ zněly hodnověrněji než vysvětlování některých absurdních nesmyslů. Současně mi připadalo nepochopitelné, když v médiích proběhla zpráva o denně nespotřebovaných dávkách vakcín v centrech, a nepoužité se pak likvidovaly, zatím co MZ z týdne na týden odkládalo povolení očkovat cizince ochotné platit za očkování.

Pandemie a očkování je nejrozporuplnějším tématem doby, ale po jednom a půl roce soustavných informací a dezinformací už může být většina lidi unavena a pak není divu, že dokonce i poslanec Volný může uspět u více než pár lidí svým nehorázným chováním a odmítáním nosit roušku. Jako strategie na volební kampaň bez financování je Volného postup úspěšný u těch, jimž stačí, když někdo překřičí ostatní bez ohledu na obsah slov.

Stále zůstává realitou, že covid je tady, statisticky je možno prokázat, že většina pacientů s těžkým průběhem nemoci a ti, co teď umírají na covid, jsou převážně neočkovaní. A zatím nejlepší způsob, jak se ochránit, je očkování, roušky a dodržování hygienických předpisů. Na rozdíl od českých médií v mém monitoringu amerického tisku se teď skoro denně objevují blogeři a pacienti, kteří v minulosti veřejně vystupovali proti očkování a teď vzkazují z nemocničního lůžka svým blízkým a známým, aby se urychleně nechali očkovat. Nedávno tam byl příběh otce osmi dětí, jehož manželka bojovala proti očkování a on teď pořádá sbírku na její pohřeb. Čtyři a pul tisíce dolarů se rychle vybralo a on doufá, že se všichni jejich známí nechají očkovat. Těch, kteří tak hlasitě popírali nebezpečí pandemie a kteří toho teď litují, najednou přibývá. A oficiální média v USA je zveřejňují. Je to strašení veřejnosti, nebo přijímání reality? Politici, co se teď snaží bagatelizovat zprávy o covidu ve snaze neprovokovat české voliče, mi připomínají výrok autora Garrisona Keillora: „Podívá se pravdě zblízka do očí a popře ji.“

Jana Petrenko